Nejen reflexy
Když přijde miminko na svět, jeho motorika i celkové projevy jsou především reflexní. Rozlišujeme u něj takzvané reflexy přežití - jako např. sací, polykací nebo orientační - a reflexy primární, jejichž původ a funkce nejsou dodnes zcela jasné (např. palmární neboli úchopový reflex, stepping reflex, kdy novorozenec předvádí chůzi při dotyku s podložkou aj.).
Přestože reflexy patří kromě základních životních funkcí jako jsou tep či dech mezi to první, co je u novorozence hned po porodu zjišťováno (v tzv. Apgar testu), nejsou to zdaleka jediné aktivity, kterých je takový malý tvoreček schopen.
I když je to velmi obtížné, podařilo se některým odborníkům v nedávné době alespoň částečně zjistit, co by se mohlo uvnitř mysli tak malého člověka odehrávat. Tyto poznatky přinesly zásadní proměnu: díky nim již dnes na novorozence nepohlížíme jako na tvory reagující čistě reflexně, ale jako na stvoření, která jsou schopna sociálního kontaktu. V následujících řádcích si některé takové poznatky načrtneme.
Pojetí vlastního „já“
Začněme tím, co odborníci nazývají vývoj „self“. Zjednodušeně to znamená způsob, kterým si člověk vytváří vlastní sebeobraz. Každý zdravý dospělý člověk přesně ví, kde jsou hranice jeho těla, má přehled o tom, co dělá on a co dělají jiní, ví, co znamená „já“ a „moje“ a má reálnou představu o svých vztazích (s rodiči, přáteli apod.). K tomuto zralému stavu však vedla dlouhá cesta, která začala narozením nebo pravděpodobně ještě v mateřském lůně.
Rodič jako průvodce do světa
Velkou roli pro začátky vývoje „self“ hrají rodiče. Již během těhotenství a někdy možná ještě před ním máme tendenci spřádat představy o tom, jak bude náš potomek vypadat, po kom bude, co bude dělat, zkrátka projektujeme do něj svůj pohled na svět. Nutno říci, že tato projekce je naprosto přirozená a je vlastně začátkem vytváření našeho vztahu k dítěti.
Nesmí být však příliš rigidní, neboť bychom po narození stále více naráželi na skutečnost, že dítě je jiné, než jsme si představovali.
Klíčová role smyslů, zejména hmatu
Když se dítě narodí, nemá jasnou představu, kde začíná a končí jeho tělo,co může a nemůže dělat. Vzhledem k tomu, že má ještě nedovyvinutý zrak a jeden z nejdominantnějších smyslů je hmat, je nutné, abychom mu dávali co nejvíce hmatových podnětů. Prostřednictvím hlazení, laskání, sání z prsu a podobných impulsů zvenčí dítě pomalu uvádíme do okolního světa. Začíná si s ním tak vytvářet hranice a zároveň v něm roste pocit, že vlastní kontakt se světem je bezpečný.
Je známé, že lidé, kteří v raném dětství zažili málo láskyplného kontaktu nebo dokonce byli fyzicky týráni či zneužíváni, pociťují kontakt s okolím velmi nedůvěřivě a taktilní podněty vnímají jako bolestivý zásah do vlastního „já“. K pocitu bezpečí nezbytně patří rodiče, kteří zjednodušeně pro novorozence vytvářejí prvotní představu okolního světa, tedy jsou pro něho téměř vším, co zná. Proto děti, které vyrůstají v kojeneckých ústavech a jimž neposkytují láskyplnou péči stále ti stejní lidé, mají problémy při adaptaci do okolního světa.
Spolu s vytvářením hranic vlastního těla také dítěti předáváme představy o tom, co je a co není dobré, příjemné a žádoucí. Na základě těchto představ potom miminko upřednostňuje situace, které mu dělají dobře, např. při chování přestane plakat apod.
Co nejvíce kontaktu
Na závěr zbývá říci, že v prvních měsících života skutečně nehrozí, že bychom dítě rozmazlili a vytvořili mu tak nereálný sebeobraz. Miminko naopak pro svůj zdravý vývoj potřebuje být hlavním bodem naší láskyplné péče. Proto svá miminka hlaďme, chovejme a reagujme na jeho potřeby co nejvíce, zcela jistě jim tak pomůžeme ke zdravému sebepojetí.